Dobrovolník 2012

Jmenuji se Maria,

ale tady v Čechách jsem pro všechny Maruška. Mám své české jméno velmi ráda, protože si je spojuji se vším, co jsem zde dosud prožila. Vloni na jaře jsem v Německu udělala maturitu a rozhodla jsem se, že nepůjdu hned studovat. Raději jsem chtěla jít na rok do zahraničí, abych sama sebe prověřila a abych nasbírala jak praktické, tak i osobní zkušenosti. Musela jsem si tedy rozmyslet, jakou práci bych chtěla vykonávat a ve které zemi. Vlastně jsem bezpodmínečně chtěla pracovat s dětmi  kdekoli mimo Evropu. Je zajímavé, že  jsem všechny tyto představy odhodila, když mi Německý červený kříž nabídl místo v domově pro hendikepované  v Čechách. Tento nápad mě od samého počátku nadchl.

Takové místo mi poskytlo zcela jiný druh dobrodružství, než jaké jsem si představovala. Předtím jsem nikdy nepracovala s hendikepovanými, nemluvě o tom, že bych byla někdy pronesla alespoň jedno jediné slovo česky. Proto snad příliš nepřekvapí, že tady pro mne zpočátku bylo všechno nové a cizí. V Německu jsem měla strach, zda dostatečně zvládnu své nové úkoly. Ale teď jsem tady šest měsíců, cítím se tu velmi dobře a spíš se obávám, že druhá polovina mého dobrovolnického roku uteče právě tak rychle jako ta první.

Čas tu doslova letí, protože se stále něco děje. Ať už jsou to hodiny tance s domácí kapelou nebo filmová představení, každoroční fotbalové utkání s mužstvem policie  nebo terapie pomocí tance a plavání, výlety do Plzně na „Dívku Šumavy“ či na Železnou Rudu sáňkovat nebo někam jinam. Protože navíc každý měsíc vystřídám skupinu klientů, mám co činit se stále novými lidmi a různými pracovními postupy. Velmi to všechno oceňuji, protože tak mám dobrou možnost seznámit se s celým domovem a všemi jeho obyvateli a stále znovu se ocitám před novými úkoly.

Mám ráda tu spoustu drobností, které ozvláštňují zdejší dny. Jako například, když se ke mně rozběhne jedno z dětí s radostným : „Ahoj, Maruško !“, nebo když se děti večer ptají : „ Můžeme si zítra zas něco vyrábět ?“ , když mě vyzvou k tanci, nebo když mi celé dny dopředu vyprávějí, že tento týden spolu pojedeme na výlet a že se na to už teď těší.

Toto všechno mi ukazuje, že teď jsem tady konečně doopravdy a že jsem tu našla své místo. Jsem vděčná za všechno, co jsem zde dosud směla prožít, a jsem zvědavá na všechno, co ještě bude následovat.  Jsem si jista,  že to bude dobré.

Maria Mittmann

Ich heiße Maria,

aber hier in Tschechien bin ich für alle Maruška. Ich mag meinen tschechischen Namen sehr gerne, weil ich mit ihm alles verbinde, was ich bisher hier erlebt habe.

Im letzten Frühling habe ich in Deutschland mein Abitur gemacht und beschlossen, dass ich danach nicht sofort studieren will. Lieber wollte ich ein Jahr ins Ausland gehen, mich selbst auf die Probe stellen und sowohl praktische als auch persönliche Erfahrungen sammeln.

Ich musste mir also überlegen welche Arbeit ich machen wollte und in welchem Land. Eigentlich wollte ich unbedingt mit Kindern arbeiten, irgendwo außerhalb von Europa. Lustig, dass ich all dies über den Haufen warf, als mir das DRK eine Stelle in einem Behindertenheim in Tschechien anbot. Diese Idee hat mich von Anfang an begeistert.

Diese Stelle bot mir eine ganz andere Art von Abenteuer, als ich es mir vorgestellt hatte. Vorher hatte ich noch niemals mit Behinderten gearbeitet, geschweige denn ein einziges Wort tschechisch gesprochen. So ist es wohl wenig verwunderlich, dass mir hier anfangs alles neu und fremd war. In Deutschland hatte ich Angst ich wäre meinen neuen Aufgaben hier nicht gewachsen. Es dauerte in der Tat einige Zeit, bis ich mich richtig eingelebt und eingearbeitet hatte. Aber mittlerweile bin ich seit 6 Monaten hier, fühle mich sehr wohl und habe eher ein bisschen Angst, dass die zweite Hälfte meines FSJ´s  genauso schnell vorbei sein wird, wie die Erste.

Die Zeit hier vergeht wie im Flug, weil immer etwas los ist. Seien das nun Tanzstunden mit der hauseigenen Kapelle, Kinovorstellungen, das alljährliche Fußballturnier gegen die Polizei, Tanz/Schwimmtherapie, Ausflüge nach Pilsen zu „ Divka Šumavy“, nach Železná Ruda zum Schlittenfahren oder sonst wohin. 

Da ich noch dazu jeden Monat die Gruppe der Klienten wechsele, habe ich immer wieder mit neuen Menschen und verschiedenen Arbeitsabläufen zu tun. Ich genieße all das sehr, da ich so wirklich die Möglichkeit habe das ganze Heim mit all seinen Bewohnern kennenzulernen und immer wieder vor neuen Aufgaben stehe.

Ich liebe die vielen Kleinigkeiten, die die Tage hier zu etwas ganz Besonderem machen. Wenn z.B. eines der Kinder mit einem fröhlichen „Ahoj Maruško“  auf mich zukommt, sie abends fragen „können wir dann morgen wieder basteln?“, ich von ihnen zum Tanzen aufgefordert werde oder wenn sie mir schon Tage vorher erzählen, dass wir diese Woche ja noch einen Ausflug zusammen machen werden und sie sich jetzt schon darauf freuen.

All das zeigt mir, dass ich nun wirklich endgültig angekommen bin und meinen Platz hier gefunden habe. Ich bin dankbar für alles, was ich hier bisher erleben durfte  und neugierig auf alles, was noch folgen wird und ich bin sicher, dass es gut wird.

Maria Mittmann